Jdou stíny duší lehké a těžší,
jak mlha v jeseni na strom se věší,
tajemnou lákány mocí
jdou ve dne i v noci.
Po jedněch chvílemi zlatý svit hraje,
odlesk to štěstí z dálného ráje,
druhé se tmaví a chmouří,
snad předtuchou bouří?
Na povrch duše kdo je as hází?
Velký snad vesmír, jenž beze hrází?
Či, bůh to srdcem když kráčí,
stín za ním se vláčí?
Nevím. – Má píseň let jich jen chytá,
ať se to tmaví, ať se to kmitá!
V pohře těch stínů srdcem jak spěly,
vím, život je celý!