Jdeš, kam Tě volá víry hlas,
mou lásku tady necháš,
jdeš – čím je Tobě dlouhý čas,
Ty za svým cílem spěcháš;
nic nevyčítám – jasně zřím,
že vzalo mi Tě nebe,
že nedoved jsem – vím to, vím! –
líp upoutati Tebe.
Teď, když má láska, ryzí kov,
jak nikdy předtím stálá,
Ty odcházíš – já beze slov
zde zbudu – těcha malá,
že vrátíš se, těch řada dnů
ztracena provždy bude,
a já zde oběť marných snů
a opuštěn, sám všude.
Vím, sobecké jest lásku chtít,
kde jiná síla větší
si dávno podmanila cit,
tam slední ducha křečí
se chytá duše tonoucí,
však břeh se trhá pod ní,
však poruč srdci netlouci,
ó, zdrž ty proudy spodní!
Jen Tebe, Tebe, Tebe ždám,
a Ty odcházíš zase,
po kolikáté zbudu sám
v dnů dávných zašlé kráse.
Jen zbude hýřit, rvát si hruď,
u Tebe duchem prodlít,
dnů všedních zapomníti rmuť
a za Tebe se modlit!