Jazyk.

Neumřel prý Alfred velký, v Äthelmy kdes žije, za myslivce přestrojený v lesích prý se kryje. Starý Norman, v klášteře jenž sloužil jako hajný, vyprávěl to mnichům, u nichž sám skryt, rebel tajný.

Jednou v letě, pozdě bylo, bouře s hor se hnala, a již blesky jako z kuší do borovic prala. Hajný z obchůzky se vracel, a než promok’ zcela, z klestí bouda úzká před ním na cestě se tměla.

Vlezu tam! Hned pomyslil si, uchráním snad záda, počkám, nežli přežene se nebeská ta váda. Leze v boudu. Ale hrome! Kdos tam juž se krčí, s klobouku mu ručejemi voda valem crčí.

Vítr kvílí, k zemi chýlí staré stromy v lese. „Snad tam oba,“ bručí hajný, „ještě vejdeme se!“ Vlezl v boudu. Chvíli ticho mezi nimi bylo, jenom z dálky vítr hučel, s oblohy se lilo.

Cizinec tu pravil: „Kmotře, jak vám teď se daří?“ – Kdož ví, jakou zase kaši u dvora nám vaří! – „Máte mír a svatý pokoj!“ cizinec děl znovu. – Ano, mír a ticho máme jako na hřbitovu!

V tom blesk projel sosen vrškem, sivou šleh’ k nim září, Norman poznal, s kým to mluví, po kroji a tváři. Cizinec však rovněž cítil, že jest poznán hajným. – „Jste mi stále tvrdým lidem, vzpurným, nepoddajným.

Udělal jsem pro vás všecko, dal vám zákon, řády, upravil vám cesty v lesích mezi vodopády. Vystavěl vám hlavní město, průchod zjednal právu, opsal pro vás písně věštců a v nich vaši slávu.

Spojil v národ různé rody a všem dal jsem chleba. Dík chci za to, uznání chci – Co vám ještě třeba?“ Ušklíbnul se na to Norman: Vše to vtip je špatný, když jsi jazyk z úst nám vyrval, co nám chléb tvůj platný?