Jdeš jako oblaků míhavý stín,
a vod se čeří již zpěněný klín.
Jdeš jako oblohou volavek let,
jehnědou stříbří se zahnědlá snět.
Jdeš jako vzpomínka, jdeš jako sen,
přes hroby, kolébky, v noc jdeš i den.
Tady se zastavíš, květ hodíš tam,
v ruinách výskneš si, směješ se tmám.
Těší se na tebe ve skalách pták,
sněženka za tebou vlhký má zrak.
V rákosí šumí to, tvůj let kde tih,
tak jako polibky, šepot a smích.
Smím-li jen doufat, než přeletíš stráň,
nebude docela prázdná tvá dlaň?
Smím-li se těšit na jediný svit?
Vždyť samo víš nejlíp, co je to žít!