Hloh a šípek kolem čela,
jas a vůni kolem těla,
v rozpacích a rozechvělá,
jakoby se zdráhat chtěla,
na zápraží české vísky
mladá Vesna stála;
Bože, ač tu květen blízký,
vejít dál se bála.
Chtěla k horám, k lesům zpátky
zadními zas couvnout vrátky,
v pršce, v stříbru jinovatky
zapříti sen máje sladký.
Co tak snivě přemýšlela
v stínů starých stromů,
bilo deset, mládež spěla
ze školy již domů.
Zraky jiskra, tváře svěží,
mladosti pel na nich leží;
jak to cupe, jak to běží,
hříbata jak bez otěží!
Jak je Vesna uviděla
s vlasem tmavým, rusým,
usmála se, k sobě děla:
„K vůli těm dál musím!“