Má duše jaro své, kdy sotva stačí
se myšlének a dojmů zpíti květem,
kdy svět i vesmír obsáhne svým letem
a ve dne, v noci zvučí písní ptačí.
Kdy snů se v ní co mízy v keřích tlačí,
než jedním zamyslí se nad poupětem,
sta růží ohnivým jí kyne retem
a každá lásku, štěstí, rozkoš značí.
Jak potom náhle život snět je holá!
Jak brzo schromeno je vzletu křídlo!
Jak záhy stmívají se dnové černě!
Jen jedna píseň zbude a ta volá:
Proč jas a květ, jímž pyšnilo se zřídlo,
se nerozdělil v celek stejnoměrně?!