Malý stařík vyhublý a lysý
na housle hrál ulic na rozcestí,
vedle něho malé dítě stálo
s plavým vlasem jako len a s okem
pomněnkovým, v kterém celé nebe.
Stařík hrál a vybíralo dítě.
Šel jsem kolem, zřel jsem: Přišlo jaro,
přišlo k nám zas po té dlouhé zimě,
ne v tom starci, ne v těch jeho skřipkách,
ne v té skřipek smutné melodii,
však v tom děcku s dlouhým plavým vlasem
jako len a s pomněnkovým okem.
Přichází zas, jak vždy přijít musí,
letos však si hlasatelem volí
místo petrklíčů, fial, vážek,
místo skřivánků a čápů bílých
jen to prosté dítě šumařovo.
Ale marno, ať se jak chce kuklí,
já je poznal, je tu, je tu jaro!