Rok za rokem z hojnosti svého rohu
fialy siješ, podléštky a lechy,
tkáš konvalinky mezi svěží mechy,
kam skloníš v rosu okřídlenou nohu.
Co šípků podél cest, co v plotech hlohů,
co písní z hvozdů skal se vrací echy,
co v sítí šeptů, v olších jaké vzdechy,
div nevěřím zas v život starých bohů.
Ne poupatům jen, ňadrům též je těsno,
vše k slunci touží rozpnout se a kvésti,
tím vinna vším jsi, sladkodechá Vesno!
A vše tak mladé jest a svěží, ryzí,
že v srdci cítíš mladosti sen kvésti
a v očích pláč, když jiné není mízy.