Skip to content
1853–1912

Jarní větry.

Jaroslav Vrchlický

Rád slýchám z jara bouřné větry váti. Má duše hne se, jak by chtěla bráti se s labutěmi, které z jihu spějí, a jak by chtěla v jejich vírném reji

nad step, jež dřímá, nad moře, jež duní, se vznést a volat: Nesu jaro s vůní, dám pažitu je, sadu dám a lesu, a řeknu vlnám: Rychle vstaňte k plesu!

a řeknu k ptákům: Rychle vstaňte k písni! Mám pro vše lék, co bolí vás a tísní; lesk mého nebe kalný zrak váš zjasní, co klíčí v srdcích, vstane, bude básní,

co klíčí v zemi, bude plným klasem, a bude plodem; všady jedním hlasem o novém jaru rozlehnou se zvěsti. Já řeknu kmetu, který suché klestí

na kraji lesa sbírá: Ustaň, chudý, jsem tobě teplo, já proniknu všudy, do ňader země i v tvou jizbu šerou! A milující dívce: Písní sterou

vzduch naplním, v nichž láska bude pláti! Rád slýchám z jara bouřné větry váti. Vždy zdá se mi, když v tmavých nocích dují, že rozumím, co sobě vypravují:

Teď křídlo mé se pustou plání kmitne, a v krátce tady bude pole žitné, v něm koukol s chrpou, svlačec s zvonkem bílým; a kam se nyní s drsnou písní chýlím,

tam děvčata len modrý budou pleti, a s nimi v závod všecko bude pěti, v azuru skřivan a křepelka v trávě; kol těžký ruch se zbudí ve doubravě,

a zazní lomoz pluhů, bran a rýčů, a koní řeht, hlas lidí, praskot bičů a táhlý zvuk, při němž se brousí kosa, stád bujná vřava, píseň, kterou bosa

si dívka nesouc žencům oběd zpívá, a matky píseň, jež před vedrem skrývá své dítko v snopů stín, je uspávajíc; zřím jahodu, jež v hustém listí zrajíc

chce utržena býti v kráse svojí; žní vidím shon a slyším, jak se pojí z těch různých zvuků bouřná hymna plesu. Rád ustoupím a schovám se v šer lesu;

ať země bují k zdaru pro člověka, ať nový život v její žíly vtéká, klas rozvlní a v hrozny plamen lije, ať vše jest život, ples a poesie!

Rád slyším z jara bouřné větry váti. Má mysl vždycky v starý park se vrátí; zřím chýši, z mračen lesů smavě zírá, vlaštovka u ní stébla k hnízdu sbírá,

a jaro tu, ač neví o něm zima. Tak přes rameno stařeně, jež dřímá, se dívá smavý hošík zlatovlasý. V své duši cítím nové světy krásy.

Cookies on Poetry Cove

We use cookies to remember your language preference and — only with your consent — to learn how Poetry Cove is used. You can change your mind any time.
Jarní větry. · Jaroslav Vrchlický · Poetry Cove