Byl jednou jeden kouzelník,
ten v ledném bydlel hradu,
kol pás měl z jíní setkaný
a sněhobílou bradu.
Na hlavě věnec ze smrčin
a z vybledlého kvítí,
a na závoji mlhavém
se křišťály mu třpytí.
Tomu se jednou zastesklo
v podzemní ledné sluji,
i chtěl se jíti podívat,
kam denně mraky plují.
On dávno slyšel o zemi,
kde v keři ptáče zpívá,
kde v každé řeky rákosí
se luzná víla skrývá.
Kde slunko celý boží den
si nezahalí líce,
kde písní, vůně, hvězdiček
a květů na tisíce.
Vzal do ruky svůj hromný kyj,
v plášť zahalil se úže,
a těšil se, jak přivine
ku svadlým retům růže.
A těšil se, jak zobjímá
ty víly lehkonohé,
a tak ve sladké naději
juž kraje prošel mnohé.
Však běda! jaká proměna!
i slunce před ním schladlo,
a když vzal kvítí do rukou,
hned jeho dechem svadlo.
Na řekách led, na zemi sníh,
kam těkavý zrak hledne,
kol jenom poušť, kol jenom smrt
a nikde víly jedné!
Kam vkročil, zas ten starý led,
zas kroupy, sněhy, mrazy,
i rozpláče se kouzelník
a sám si hlavu srazí.
A teplý vánek po poli
zas pohrává si čile,
a z těla kmeta – jaký div!
sněženky vzrostly bílé.
Křepelka volá pod mezí
a v háji sedmihlásek,
a luh, jak by ho posázel,
jest plný sedmikrásek.
A vrkoče si v rákosí
zas proplétají víly –
již smutná zima zhynula,
ó vítej, máji milý!