Ostrý vánek zahnal v dálku temnou chmůru.
Hvězdy tryskly, všichni ptáci byli vzhůru:
jeden tiká v trávě, druhý na jabloni,
v samé zvonky květů perly svoje roní.
V malé chatce malým oknem světlo kmitá,
opozděná můra bílá kolem lítá,
přihlédnu blíž, okno z kořen, s tenkou svíčkou,
a v něm stojí mladá dívka nad rakvičkou.
Bledé dítě plavovlasé, šestnáct roků,
za sestru či za bratříčka slza v oku
velká chví se a na bílé ruce padá –
jaký smutek asi nese svěží, mladá!
V svaté úctě nad tím děckem šel jsem kolem,
stejně zchvácen mírem dětským, dívčím bolem;
cítil jsem, co vykoupení i bol ztráty,
dívčí nevinnost a smrt že stejně svaty.