Já, země, tobě nezávidím,
ty květy, které všady vidím,
má duše tobě rovna v jaře
má písní dost.
A jak tvé luhy dřímou v páře,
půl hebký stín, půl zlatá záře,
tak na mne z daleka se dívá
má minulost.
Jak plný květů strom tvůj kývá,
den za dnem nechám ať jen splývá,
já klidně mohu v lepší žití
si klenout most,
a milovat a žít a sníti,
vždy z plných rtů i číší píti;
kdo strojí hod – co mně je potom?
já pouze host!