Co lásky bloudí z jara v stínech lesů!
Jak málo však se dočká vyplnění
svých snů a tuch! Část větší v podjeseni
zas opadá jak lehké zvonky vřesu.
Co polibků a objetí a plesů,
co hlasných přísah, sladkých zamlčení,
a v tůň vše spadá, kde se Lethe pění,
a v srdcích poušť, o štěstí ani hlesu.
Co dělá příroda jen s těmi žáry,
jenž stromy živí, z nichž plod nelze trhat,
zda v jiné zas je spotřebuje tvary?
Či bez trestu jí dovoleno jesti
v své choutce tisíc okamžiků zmrhat,
z nichž člověku by jeden stačil k štěstí?