Šat andělů se míhá v svěžím vzduchu!
Po noci rosné perly v trávě zbyly,
strom pod květem svou těžkou hlavu chýlí
a mladé osení kol v jednom ruchu.
Jak zvony v dálce cosi zní mu v uchu.
Jak azur hluboký! mníš, každou chvíli
že otvírá se! skřivan, jenž v něm kvílí,
se tratí v něm! Teď mluví duch jen k duchu.
Kmet v šatě svátečním se blíží polem;
svůj klobouk smek’, skráň jeho sněhobílá
jak hloh, jenž rozkvet’ podél cesty kolem.
Ó květe šedin! květe hlohu! z vás
báj žití celá zas mne oslovila,
jsem dítě, doufám, spínám ruce zas!