Tak s bolným vítám citem
vy, jarní dnové, vás,
před prvním slunka svitem
kdy ustupuje mráz;
kdy poprv táhne vzduchem
jak ševel perutí
a země tajným ruchem
se chví a v pohnutí,
kdy zvolna, z nenadání
se poprv dlouží den
a tucha jara plání
jde jako hlavou sen;
tu ve hrudi se hlásí
a šepce divná zvěst:
ó s Bohem snové krásy,
kdy plát jen chtěl’s a kvést!
Ne více jásot plesný,
ne dívek žert a smích,
kdy celý svět nám těsný
plál v růžích, paprscích!
Ne odvahu víc k práci,
ne vrchovatá číš,
ve tiché resignaci
když cítíš pout svých tíž:
Jen úsměv aspoň tichý
kéž skane jako smír
v tříšť pokořené pýchy,
v hasnoucích vášní vír.
Bych přes ty hody jara,
juž cizí tobě dnes,
přes léto, v kterém hárá
všech barev, zvuků ples,
života bouři slyšel
jak dálnou hudbu sfer
a k jeseně dnům přišel
tak sladkým v podvečer!