Já kráčel stromy třešní kvetoucími,
v nich zvolna šel jsem pomalu a rád,
svit slunce probleskoval mezi nimi,
a občas květ na moje čelo pad’.
To byla báseň jara, kouzla, vůně...
já opět musil v zamyšlení stát...
Tak jednou svítit, plát, všem blaha tůně...
dech, radost, jásot... Ach, jen jedenkrát!