Hleď, země jásá kolem
a strání, dolem, polem
se směje květ i strom,
dav čápů modrem tíhne
a tajnou něhou jihne
i skalný, tvrdý lom.
Kam hlédneš – květů deště!
Ne, v takém lesku ještě
jsem jaro neviděl:
Co pták, to v hnízdě zvoní,
a staré na jabloni
to jeden nach a běl.
Dech vonný, teplý jara
ve ňadrech země hárá
a parou stoupá z řek,
na vlny jiskry hází
a samé zlato sází
do očí pomněnek.
A slunce volá k zemi
zkvětlými haluzemi
„Jsem starý Dionys,
já lesk jsem, zář a vůně,
a šeré vodní tůně
mnou vzplanou nad tyrkys!“
A odpovídá země,
z niv, z hvozdů zní to temně,
lká sterým ohlasem
„Pojď na prsy mé, bože,
na růžích naše lože,
já stará Maja jsem!“
To básník slyší, který
v stín lesa zbloudil šerý,
a pohnut spíná dlaň,
kdes kukačka co steskne
a v zlatém prachu leskne
se nekonečná pláň...