Něhou dýše luh i les,
každou mez
obalily sedmikrásky;
mláďata kos na sněti
z paměti
učí abecedě lásky.
I kmen vrby na hnědý
jehnědy
stříbrnou si sedly třísní
střásajíce zlatý pel;
zástup včel
bzučí kolem v šumné tísni.
Sotva že se udrží
nad strží,
střemcha svítí v roklin hloubi,
jakby parodoval sníh
v závějích
hloh se bílým květem vroubí.
Jak tvář dívky v lásky snách
jemný nach,
z kterého se vůně lije,
jabloň plane podél cest,
ba v ní jest
jara celá poesie!
Starý obraz můj i rým,
vím to, vím,
leč bych přišel po století,
uzřím zase každou snět
jeden květ,
milence jak šťastné děti.
Rovněž i dnes básník máj
vyšel v háj,
jak to dělal od jak živa;
kde se asi skrývá teď?
Odpověď
tu vám z mého srdce zpívá!