Kdy libo, vejdi, bol kdy srdce hlodá,
kdy sklamání vjezd slaví triumfálný
v tvé nitro, jehož děsící pláč žalný
ti praví, jak jest květů mládí škoda;
kdy srdce tvoje stojatá jest voda
a svědomí tvé tmavý močál kalný,
kdy zoufalství jak burný vichr valný
tě rve jak u cesty strom nepohoda.
Kdy libo, vejdi, bolesť na tvém těle
kdy řádí, před sebou že hnus tě schvátí;
jsou otevřeny dvéře, vejdi směle!
Kam, nevím, ale přestane hlod vlčí
všech bolestí. Ví člověk, co zde ztratí,
však neví, co tam najde. Tak ať mlčí!