Nad zasmušilým Kaňkem se choulí mraky šedé, pan mincmistr Divůček voj na Pražany vede.
Však dřív, než černá mračna se srazila v bouř, vrátil se pan mincmistr Mikeš, co zřel, tím hlavu ztratil.
Od Kolína se valí ne šiky – ale moře, že rozbit velký tábor a zrovna proti Hoře.
Pan Mikeš cítí v nitru, že soudu den se blíží, a cítí jarmo viny, jak zle mu bedra tíží.
Vše horníky své svolá i lidu na tisíce a s Krista svatým tělem ti táhnou zpívajíce.
Až Sedlecký kde klášter svým štítem mračna trhá, tam před Pražany zástup se na kolena vrhá.
Ve prachu ženy, kmeti a děti v pokoření na Praze vyžadují si milost, odpuštění.
A „Milost! Odpuštění!“ do řečníka slov splývá; z Pražanů proti němu Jan vyšel ze Želiva.
Duch svatý jazyk jeho v té rozžeh velké chvíli, kněz Jan jak vítr boží hřmí, sténá, bouří, kvílí:
Dí: „Bratři, zda tak zváti vás ještě smím a mohu, zle jste se prohřešili na vlasti své i Bohu!
Zle jste se prohřešili na bratřích, Kaina plémě, že zrovna tebe musí ta Česká nosit země?
Ó, černé šachty Kaňku! Co živých v hrob váš slétlo, že Krista jenom chtěli a pravé jeho světlo?
Zle tady řádili jste vy, děti matky jedné, dva dlouhé celé roky a v noci jako ve dne!
Jen skloňte ucho k zemi, jak z šachet těch to sténá, co obětí tam zmírá bez pohřbu, beze jména!
O pomstu, z hlubin šachet k vám české volá hoře těch, na čest kdo a víru se vzdali, z Chotěboře
šli, v zem schýlivše hlavy, jak na jatky brav sírý, vy v šachty naházeli jste děti boží víry!
Ó, bratři jedné matky, dost mezi vámi sporu! Dost výčitek a žluče! Dost dětinského vzdoru!
Hle, my, vojíni boží, my sami přicházíme k vám – děti jedné matky, a Hoře odpouštíme.
Vy v hloubi černých šachet již ztichněte tam vzdechy! ať jednou slunce svítí na usmířené Čechy!
Co pán je tu – co sedlák? Co šlechtic – neb co chudý? Jest jedna boží obec, a jeden zákon všudy!
Vy slyšíte jej zníti z chat, měst i hradů stejně; ó, vpište si jej v srdce, jím žijte neochvějně!
A to je zákon Páně a láska jmenuje se, ta, bratři, z prachu k světlu vás, fénix boží, vznese!
Ó, svaté slunce nebes! Ó, drahé nivy, stráně! Ó, vlasti, ó, můj lide! A nad vším kalich Páně!
Ten kalich víry, lásky a míru, povznesení, bych vidět chtěl, nechť znovu se naší krví pění!
Pro Husův svatý popel, jejž zhltly vlny Rýna, ó, ctěte zákon lásky, jeť zákon Hospodina!
Pro Husův svatý popel k vám křičet budu stále: Ó, bratři, milujme se!“ – Sám pro pláč nemoh dále.
Tu do velkého nářku se daly strany obě, druh druha objímali, vše odpouštěli sobě.
A zvedli hlasy k nebi „Te deum“ zpívajíce a těch, co tady pěli, těch bylo na tisíce.
Pěl celý pražský tábor, stráž pěla, jež jej hlídá, a zdálo se, Kaňk z hlubin že temně odpovídá.
„Tě Boha velebíme!“ Horníci zajásali, „Tě vyznáváme, krále,“ Pražané v odvet dali.
„Tě duchů zástupové velebí na výsosti!“ „Cherubim, serafové, ty’s rozlit nesměrností!“
Od Sedlce k Horám Kutným tak táhli v sboru svorném, druh šíj objímal druha ve šiku nerozborném.
Sedlecký klášter starý se v jejich pochod díval, a nad hlavami v modru jim skřivan jaro zpíval.
A Kaňku borovice se v mroucím slunci rděly, Táborů mrtvých kosti se smírem v zemi chvěly...
Cookies on Poetry Cove