Svit jitra první měkký do šeré mlhy kanul, kdy u okna své cely kněz Jan Želivský stanul.
Do Pražských ulic hleděl od Matky Boží Sněžné na spící šeré domy, arkýře, hroty věžné.
Co táhlo jeho duší, co myslí jeho chvělo, že sklonil unavené do horkých dlaní čelo?
Byl po probdělé noci, již v rozjímání strávil, o sklo si čelo chladil, vír myšlenek jež znavil.
Snil, viděl svoje dětství... Ó, upomínko snivá! Kdy přiveden byl poprv sirotek do – Želiva!
Jak rostl v zbožné péči bez starostí a v tichu, miláčkem opatovým jak byl i druhých mnichů.
Jak ducha valné zdroje, zkad věčné světlo září, svou pílí otvíral si klášterním ve libráři.
Jak v dlouhém bdění nočním se pochyb a dum zhostil, by pravdě pohléd v oči, se bičoval a postil.
Jak ale pravda věčná tím žití shonem všedním se skrývala mu stále a v dál prchala před ním.
Jak odvrátil se zklamán a na Přírody klínu jak ozdravení hledal ve buků, olší stínu.
Zřel dlouhé procházky své až k noci prodloužené, v nichž vesmír v potaz brával i nebe ohvězděné.
Však brzy přesvědčil se, jak Příroda je hluchá ku lidským snům a snahám, jak sytí jen chléb Ducha.
Vzpomínal, jednou jarem, kdy země květů plna, jak pohnula se mocně mu v ňadrech žití vlna!
Jak rostla na vichřici, jak schvátila mu bytost, jak o ztracené mládí pocítil poprv lítost.
I poznal: Plaché snění je myšlenka, čin pouze otvírá nesmrtelnost, čin stačí lidské touze.
Jen činem bytost lidská se otvírá jak kalich... Jak moh’ se otevříti zde v středu duší malých?
Jak v úzké této celi, zde za klášterní mříží, kde těsná pouta nohu Vzpomínal, v rozčilení
jak vrazil k opatovi, by propustil jej, prosil, štkal slzami i slovy: By svolil, do ciziny
by směl se odebrati a nové brány k pravdě si směle zotvírati. Jak ztrnul vetchý opat
a dlouhém po mlčení jak pravil: „Milý synu, věř, jiné pravdy není, než té, zdroj jejíž piješ
v Želivském monastýru, věř, bez té bludné srdce nedojde nikdy míru! Proč po ovoci cizím
tvá tužba v dálku chvátá, když v Kristu jen jest spása, v něm studna pravdy svatá? Hleď, vetchý jsem již stařec,
sníh leží na mé hlavě, vše starosti já o řád chtěl odevzdat ti právě. Tys v zraku všech již vyrost
na mého následníka, ký ciziny jed kletý teď v tvoje žíly vniká? Ó, slyš mne, u nás zůstaň
zde ve zátiší míru, buď pastýř stádce mého a opat monastýru!“ – Zas tato slova slyší...
zlý vzplál boj – on však musil, prch ještě oné noci, co krajem bloudě zkusil! Však pevná jeho vůle
se mocnou vlnou spjala, „Žít!“ každý nerv jen volal, a duše rostla, plála! Po vlasti dlouho bloudil,
lid poznal, jeho bídu, a s větší láskou k činu se sklonil k tomu lidu. Pak slyšel Husa kázat,
pro kalich vzplanul celý, dnes vůdcem lidu sám byl svou výmluvností skvělý. Snil, co by lepším bylo,
měl zůstat na Želivě?... Do šedivého jitra hlas zvonu vtom pad tklivě. Zvon jeho, Matky Boží!
A jakby vzbudil jiné, ranního „Ave“ hymna s rtů kovových se řine. Je rozeznává všecky:
ten od Štěpána zpívá, ten temný hučí z Týna, tak jiný nezaznívá. Ten od Michala tenký,
ten od svatého Kříže, a v nich se Praha budí... v snech sklonil hlavu níže. Teď nejmenší v to cinkl
kvil ostrý v hudby nával, z Bethlemské kaple zvonek, ten Mistra oplakával. Jak bodl by jej k srdci...
Jan vztýčil se, ač s bolem jak vítěz rozhlížel se po spícím městě kolem. Zde velké pole skutků,
po kterých tolik práhnul, zde Život! Práce!! Sláva!!! Kněz Jan si k srdci sáhnul.
Cookies on Poetry Cove