Od Matky Boží Sněžné zvon slavným žalmem kvílí, a ze všech ulic Pražských lid v proudech k chrámu pílí.
Tu vedle hlavy hlava, měšťáci i lid sprostý na slovo kněze Jana jsou Matky Boží hosty.
Jak vlní se a kupí, chrám víc jim nepostačí, před vraty na náměstí i v ulicích se tlačí.
Vůz nezahrčí dlažbou. Zástupů vřava divá v ráz oněměla – kázat Jan začal ze Želiva.
Na prahu chrámu stojí, by lépe lid jej slyšel, on s kazatelny stoupil, pod šíré nebe přišel.
Na prahu chrámu stojí, v své pěsti kalich třímá, do lidu „podobojí“ zvěst novou mocně hřímá:
O Krista mluví tělu, o krvi jeho svaté, o taji Proměnění zní slovo Bohem vzňaté.
O lidu ušlapaném, o církve Páně vraku a nejvíc ze Zjevení o ryšavci, zlém draku.
Lid hltá jeho slova a vztekem jen se chvěje, „Ten drak jest Zikmund!“ v davu to od úst k ústům spěje.
Pak o hranici mluví, zkad tryskly proudy světla, a o labuti bílé, jež z ohně k nebi vzlétla.
Lid hltá jeho slova a mnohý slzu stírá. Lká: „Mistře Jene! Huse!“ a mnohá pěsť se svírá.
Dny soudu se již blíží. Pán draka zdrtí pěstí! S kalichem v ruce kněz Jan si davem cestu klestí.
Již ve průvodu slavném se celý zástup žene, všech ulic ústím roste, jak moře rozvlněné.
K Štěpánu na Rybníčku při žalmů pění spěli; konšelé novoměstští chrám rychle uzavřeli.
Řetězy, závorami vstup dovnitř tarasili, co zvony od Štěpána ne v slávu, v poplach bily.
„V před! Za kalichem Páně!“ Jak v hvozd když bouře hříme, „Však chrám si otevřeme, s konšely promluvíme!“
A vrata povolila... Po řeči kněze Jana zpět valili se všickni, div stačila jim brána.
K Novoměstskému trhu ten celý zástup hnal se a stanul před radnicí a po konšelech ptal se.
Kněz Jan s odkrytou hlavou nes’ monstranc s tělem Páně, kol skrání lít mu kámen, však dál šel odhodlaně.
Déšť kamení z všech oken se sypal u radnice na místo odpovědi – A lid – jen rostl více!
Tu objevil se v davu obklíčen meči, cepy ve prostém krznu zeman na jedno oko slepý.
Jel směrem ku radnici, máv sudlicí, a davy jak v povel vůdce ztichly, zde hlava vedle hlavy.
„Mluv, Žižko!“ kdosi křičel a shrblý zeman slepý se vzpřímil na svém koni obklíčen meči, cepy.–
Jak hrozná skála v moři vyčníval z lidstva proudu řka: „Konšelé a páni, zda víte, den že soudu?“
Proč, pane Mikuláši, tys věrné boží sluhy, že pili kalich Páně, uvrhnul v žalář tuhý?
Což neřek Božský Mistr: „To tělo s krví mojí, mou čiňte na památku, berouce podobojí!?“
Rychtáři novoměstský Neklásku, kam jsi zalez’, což neznám je ti krále Václava starý nález?
Či kacíři jsme vskutku, že zbožně přijímáme podobojí a v Kristu svou útěchu tak máme?
Vydejte sluhy boží pro pravdu uvězněné!... V tom kamení déšť nový slet’ v davy rozjitřené.
A radnici v ráz stekli, dál po schodech v síň hřměli, s purkmistrem všecky starší ven okny vyházeli.
Dav dole nakupený pod okny u radnice ty vzácné ptáky schytal na meče, na sudlice.
A nežli podkomoří přichvátal s rotou svojí, byl ubit, kdo se rouhal svátosti podobojí.
Až na Wenzelstein letí do Kundratic ta zpráva, kde Václava zle trápí podivná žízeň žhavá.
Zvěst slyšel hrůzyplnou a v děsu pohár chytil. „Hus! Žižka!“ – sáh si k srdci a bez vlády se sřítil.
Cookies on Poetry Cove