Jan z Toursu z vojny se navrátil,
mdlý, nemocný a bledý byl.
„Zdráv, Jene, buď a rci, zda již,
že synek se ti zrodil, víš?“
„Jdi, matko moje, v chatu zpět
a na chodbě mi ustel hned.
Ať žena neslyší tvůj chvat,
ta chudák musí dobře spát.“
Dvanácté zvuk jak zaleh’ v dvůr,
tu skonal právě Jean de Tours.
„Rci, maminko mi, ký to vzlyk
a pláč sem z chodby ke mně vnik’?“
„To hochů, dcero, kvílení,
zlé mají zubů bolení.“
„Rci, matko, ký to kladiv hlas
to klepá, tluče zas a zas?“
„To tesař, dítě, jest, má spěch,
přibíjí prkno na schodech.“
„A matičko, i to mi zjev,
mně zdá se, venku slyším zpěv?“
„Což, dítě, vše tě poděsí!
Jde venku s kněžmi procesí.“
„Ó rci mi, matko, v jaký šat
mám nejlíp teď se oblékat?“
„Vol rudou, modrou, nebo hněď;
však černě chodí ženy teď.“
„A proč jsi, matko, smutná tak,
proč pláčeš, klesáš, klopíš zrak?“
„Slyš tedy, dcero, žalnou zvěst:
tvůj muž, Jean z Toursu mrtev jest.“
„Pro hrobaře již jít, se vzchop,
ať pro dva vykopá hned hrob.
A hlubší, to mu říci spěš,
tam pochováš mé dítě též!“