Proč v mysl mou se vracíš neustále
pod orla svého snící perutěmi,
ó bájný kmete! Světlo ručejemi
jejž ztápělo na Pathmu strmé skále?
Žhavého kotle vření vytrvale
jsi snesl, prorockými zornicemi
tys v slunce patřil pohrdaje zemí,
sám velký v lásce své i ve svém žale.
Kdys mistra na prsou jsi ležel snivý,
zrak něžný zvedaje ku Slitovníku,
zřel’s v Kany jako Gethsemanu divy.
Pak plachý visionář v snů svých lese
s fantómy v boji v hřmění vod a ryku
do vichrů lkal jsi stejně: Milujte se!