Jaks byla dojata,
když bledost v mojí tváři
z tvé zahnala vše nachu
poupata!
A úsměv zaplašila,
jenž v oku jako víla
vln safírem se sváří.
Ty citem bohatá,
jaks byla dojata!
Já chvěl se v málomoci,
mně zmizela vše síla,
když tys tak bledá byla
jak anděl Noci;
však čaruplnou mocí
tvá ruka na mé skráni
jak požehnání
mne uzdravila!