Jak vyslovit, co v hloubi duše skryto
tam kořeny se neúprosně vrývá,
kde každého se zdá být slova líto
a výčitka jen z hloubi ňader zpívá?
Ó je to žalný zpěv a plný sporu
a cítím, že v něm ubit život celý,
tam řinčí řetězy všech marných vzdorů,
tlí všecko, co jsme marně přetrpěli!
A nad vším dusno neobvyklé leží...
Co chceme, Bože, za čím vlastně jdeme?
Stín velký na všem neúprosný leží
a z toho stínu víc se nezvedneme.
On každý zhltne úsměv, radost zkazí,
do jízvy zcelené se vryje nehtem,
ba v prostřed kvasu dýku v hruď nám vrazí
a krvácíš-li, provází to chechtem.
Tu mlčení snad nejlepším jest lékem,
to velké hrobů ticho s resignací,
líp žalem zalknouti se nebo vztekem
než říci, co se marným echem ztrácí...