Tak někdy všecko jako krupobití
se náhle nad ubohou hlavou snese,
a se všech stran to valí se a řítí
jak lijavec, jenž řádí v hustém lese;
vše zmlátí, zdeptá citů útlé kvítí,
na němž se motýl obraznosti třese...
Co platno – vyčkat!... Slunce pozasvítí,
zpěv sterých ptáků zas v dol rozlehne se...