Jak mnich, jenž celý život dlouhý, chudý,
nad kancionál schýlen s bledou tváří
tkal kosmu celou báj do zlaté půdy,
a sestár’ v bázni, zda se dílo zdaří;
tu v trojhranu Bůh, sbor andělský v záři,
dav poustevníků s vyzáblými údy,
tam démonův sbor, jenž se v hloubi sváří,
se Satanem, jenž celý zlobou rudý;
a mezi nimi mostem dřevo kříže, –
jak rád byl, že ty spojil světy sporné,
toť most, jenž vede do hvězd z pekel díže!
Jsem jak ten mnich. Jak maluje, tak píši,
tu duše ráj, tam hmota, dláto vzdorné! –
Buď mostem, svaté umění, mi k výši!