Jahody.

Zda před lety to bylo nebo včera, juž věru nevím; dost, že bylo tak. Víš, stromů klenba kterak byla šerá? Vím, jak plál modrý, hluboký tvůj zrak!

My jahody jsme trhali, kde která, kdes šuměl zdroj, nad námi křičel pták. Já pravil: Hleď, jak husté tam je mlází, tam obtížné by bylo spolu jít,

tam sotva slunce zlatý paprsk vchází, po modřínech kol tančí jeho svit; však dále tma je a noc beze hrází, a přece chtěl bych v tmě té s tebou být!

Tu musil bych tě vzíti kolem pasu a lehce nadnášeti jen tvůj krok, snět zdržet, než by chytla se v tvém vlasu, blíž k ňadrům sklonit ňadra, k boku bok,

tě zvednout, než zdroj skrytý v mech a řasu ti pohází šat stem perlových ok. Tu musil bych – však tys mlčela k tomu a zrak tvůj hořel divnou lahodou;

tvé líčko, rty, jak plály šerem stromů, snad rozmáčknutou sladkou jahodou? Je chtěl jsem slíbat... Řeklas: čas jít domů! Jak tancovaly vážky nad vodou!

A já tě poslech. Dále šerem snětí jsme vedle sebe spěli moudří již, jen dál si brali jahody, jak děti, ne více z úst, jen z dlaní nanejvýš!

A na stromě když pták juž přestal pěti, nám začal v srdcích... Zda to posud víš? My neutrhli ten květ purpurový, ač silně dýchal, plál mu barev žeh,

my nesplašili ptáče štěstí slovy, ať dozpívá nám svoji píseň v snech: Tak půvab této chvíle věčně nový nám v srdcích plá, plát bude po letech.

A proto nevím, před lety či včera zda bylo to, však vím, že bylo tak; vím, stromů klenba kterak byla šerá, vím, jak plál modrý, hluboký tvůj zrak.

My trhali jsme jahody, kde která, kdes šuměl zdroj, nad námi křičel pták...!