K dnu všeho ať již vědou nebo vírou,
však nejlíp se tam poesií vnikne,
vždy z pravdy jádra smrtící jed stříkne,
v sled výkřik smrti zazní každou lyrou.
Však sladčej umírá se, pouští šírou
jde lehčej se, a spíš si člověk zvykne,
sny krásné tak hned život nezakřikne,
v sled krása všeho nejlepší jest mírou.
Jen vidět všecko, jako ty jsi viděl,
jen radost míti z květiny i mráčku,
jen štěstí v každém snu, jenž letí skrání.
Pak netřeba, bych za život se styděl,
rád odhodím jej jako prázdnou hračku,
až přijde těžké, těžké umírání.