Ta známá cesta, druhdy plna prachu,
jak svítí, plane v úbělu a nachu!
Kam hlédneš, květ, ba kráčíš v květů moři,
na každé snítce aspoň pět jich hoří!
A mladá jabloň zrovna jako stará
si básní velkou, snivou píseň jara,
a stará jako mladá nepočítá,
co včel a ptáků a co srdcí schytá!
Svit slunce zlatý jen se listím smekne,
cos dvorného do ucha květům řekne,
a květy mrouce vůní tiše kanou
na stezku v měkké trávě vyšlapanou;
na brázdy polí táhnoucí se za ní,
na příkop, jejž plot střemchy zkvětlé chrání,
na silnici, prach šedý stranou druhou,
že tato zdá se kvetoucí být duhou.
A květy prší dívkám do kadeří,
jež k řece pro vodu jdou, když se šeří,
na hlavy skotu a na ovcí záda,
na babky kolovrátek déšť jich padá,
a místo almužny v dlaň žebrákovi. –
Co kolem lidí jde a nevysloví
tu něhu jich a vůni, ač ji cítí.
Svět celý v květech jabloňových svítí!