Já, který hledám krůpěj svěží rosy
pro zprahlá ústa, z jehož zpěvů zdroje
sta milujících pilo štěstí svoje,
jsem vždycky ten, jenž o tu krůpěj prosí.
Já strádám vždycky, kde je šťasten kdosi,
on v zátiší, já v nové štván vždy boje,
on v jistotě, já samé nepokoje,
mně hýká výr, kde jiným pějí kosi.
A urvu-li jen paprsk na vteřinu,
jen paprsk lásky, pochopení, citu,
ó jak je urván, jak zakoupen draze!
Sta hýří jich v tom citu, v němž já hynu,
sta k blaha nejvyššího tíhne štítu:
nad strží chvím se sotva v rovnováze.