Já čekal to – dík za to slovo, ty nedovedeš jiné říc’ a „být či nebýt“ Hamletovo je tobě vzdech jen slabých plic.
Ty’s objal ovšem všecko duchem, leč zdali’s jedno procítil, zda jednu jiskru v dřevu hluchém jsi pochopením roznítil?
Jen soustavu ty ve všem hledáš? Pak celý svět ti chaosem, jen k této jako k modle zvedáš dlaň v modlitbě, jež cizí všem.
Jen všecko směstnat do soustavy, plán pevný napřed sobě stkát, ať nemá paty to ni hlavy, přec v soustavě to musí stát!
Ať tribuna hlas na řečništi, ať v houšti skrytý ptačí trylek, vše pod svor, minulé i příští! – A život se přec skládá z chvilek,
ač jedna s druhou soudobná, přec není sestře podobná. Ta zbarvena jest nadějí, ta černá jak žluč v noc se hrouží,
ta balvanem, ta krůpějí, však srdce ve všech stejně touží, vždy něco lepšího si žádá, vždy k nové metě zamíří,
ať v dumu tužby svoje skládá, ať v hymně sobě zahýří, jen ovoce vždy chvilky trhá, nechť při tom jako Kroesus mrhá
svých klenotnici metafor, ví, v něm se srdce jiných shlíží, ať vzlétá sup, ať červ se plíží, ať jásá v sterých záhad spor.
Věř, člověk nebyl nikdy jiný! Jen v svoje vlastní srdce vstup a zaplaš matných soustav stíny, ze všeho okamžik tvůj lup.
Vzdej lásce, záští jej či touze, jen čím jsi v něm žil, žil jsi pouze.
Cookies on Poetry Cove