Jak těžko, v čem se chví kus žití, vtkát do několika prostých slok! Zde nemluví se, zde se cítí; sám každý hovoří zde rok,
co spjati v jedné snaze svorné jsme podali si páž i hruď, a svazky ty jsou nerozborné, zde frásí říci: Zdráv mi buď!
Však čím tu já jsem, národ celý kde cítit má, co cítím dnes; snah, práce jeho strážce bdělý, jak hrdě skráň si k hvězdám vznes’,
jak odkojený lidu mízou jsi jemu zasvětil svůj zpěv a nedotknutý prachem, hlízou stál’s ryzí ve potlesk i hněv.
To nejlepší je chvála muže, to nejkrasší laur pěvce jest, kde jiný trn, tam sypat růže, kde jiný bláto, paprsk hvězd.
Ty hvězd a růží ruce plné jsi nad kolébkou, hroby stál, tam žehnal vždy, kde jiný klne a tich jsi, co dal osud, bral.
A věru, to je kvítí chudé, jímž tkána cesta poety, však rosy lesk v něm zářit bude, Ty jiné neždáš odvety.
Lesk rosy – slzí českých očí, jichž tesknou dumu zpěv Tvůj stih’, když sebe vždycky národ zočí v zrcadle drahých písní Tvých.
Čím nad dílem kdys veleduchů jsi zachvěl se, je sblíživ nám, v té velké snahy bouřném ruchu k Tvým sladkým patří hodinám;
čím’s celé naší těžké práci byl po léta přes bouří zlost, lze cítit v klidné resignaci, však změřit můž’ jen budoucnost.
Co dál můž’ ještě dáti osud, dnes otázkou jest zbytečnou: kéž sílu dá jen jako posud v tu další práci nevděčnou
a trochu klidu, trochu štěstí a v oko jas a oheň v hruď, a tak Ti mohu pohár vznésti a není frásí: Zdráv nám buď!
Cookies on Poetry Cove