Dva orli v mříže svojich klecí bijem.
– To všední frase, vím, a omšená,
a přec v tom boji jedině my žijem
a náš zpěv těchto skřeků ozvěna.
Ty darmo krvácíš si zob i spáry,
já v resignaci nebo ze zvyku
do tyčí vrazím někdy, první žáry
když srdcem šlehnou v bouřném povyku.
Tvá píseň racek do vln sváru hýká,
chtíc přehlušiti větrů šílení,
má, tichá labuť, umírat si zvyká,
zní truchlou nocí její kvílení.
Na ranách mých jsou jizvy odříkání,
na ranách tvých se blýská čerstvá krev.
Však milujeme těchto růží plání
a milujeme oba bouře řev.
A jen bych mohl padnout s tebou, vrhám
se v arenu zas, žitím stokrát sklán,
a staré jizvy, obvazky ran trhám,
chci tady státi v krvi svojich ran!
Pryč sladká těcho, měkké konejšení!
Vy illusí mdlé pampelišky pryč!
Pryč naději! Chci opět bouře vření
a vášní žár a nezkrocený chtíč!
Když pravdy pelyňkem ty zvadlé kráse
chceš osvěžiti krev stydnoucích žil,
vždy zajásám ti bouřném ve souhlase,
neb krásně pěl, kdo pravdivě jen žil.
Pod námi všecko. – Syčí kdos či tleská?
I z lauru posled zbude suchý vích,
nechť orlu sluší výborně jho mezka! –
Nám stačí stisk dvou paží bratrských!