Snět pohnula se. – Jdi jen dál,
však juž se k družce přitulí,
vždyť z lůna lesů, z lůna skal
se stíny juž sem shrnuly.
Mech zastenal. – Ó neslyš jej,
však světloška juž zahoří
mu ve kštici, až jejich rej
se z křovin tmavých vynoří.
I hnízdo vzdychlo. – Nech je být,
však bude rozkoší se chvět,
až v luny jásající třpyt
v něm družce bude ptáče pět.
Že fontan lkal? – Co na tom jest,
však rozplesá se, potají
až v klínu vln mu roje hvězd
se ku polibkům shledají.
Vše hnutí velké přírody
tak najde svou v čas odpověď,
až vzduch bude pln lahody
a samé stříbro každá zeď.
Jen srdce to můž napořád
se chvět – žal každý zmrhaný,
máť nedostupné zdi tvůj sad
a příliš husté kaštany.