Ach, květy, hvězdy, objetí, usmání.
V čem dávno zvykli hýřiti básníci,
jak málo je to dnes, jak chudé
v koberec prostříti lásce vaší,
by nožkou nahou, průsvitnou, z úběle
jít mohla světem zářící, vítězná,
jak tvoje píseň, milý druhu,
kouzelná, jímavá jak hra její.
Co vám lze přáti? Máte přec nejvyšší,
co žádá srdce, po čem lká obraznost,
a obé v sny, vám posvěceno,
umění edenskou manou dýchá.
Buď Souzvuk s vámi! Světa bůh poslední!
Plyň z písně tvojí, z jejího umění!
Víc nelze říci. – V myrtách tichne
kladouc prst na ústa šťastná píseň.