Různí chlapi divých tváří k ohni usedli si, a jak prská a jak září, křik a smích se v jedno sváří,
v drsný hlahol mísí, až mráz děsu jímal kosti v této divné společnosti. Klášter kdesi vyloupili,
kde co našli, vzali, v refektáři jedli, pili, pak se v útěk dali. Šňůru perel s šíje Panny svaté,
kalich stříbrný a mince zlaté ze záňadří jeden vytahoval, co si druhý víno pochvaloval z klášterního sklepu
od plného čepu, do vousů si bručel jiný chlap jak hora, plný krve, špíny: „Hospodářství klaté,
sper to ďábel sám, všeho bylo dost, jen žádné ženské tam!“ Hořící louč jeden zvednul a mně svítil v líc, řka: „Kdo jsi?“
Jaký div, já chvěl se, zblednul... Štěstí! otrhán a bosý že jsem jako oni byl. – „Kdo jsem?“ pravím ze všech sil:
„Dobrý druh a kamarád, ohřát s vámi chci se rád.“ – „Dobrá, měj si podíl svůj, však též něco vypravuj,
že jsi taškář, důkaz dej, o svých kouscích povídej!“ Deset jako dračích očí v minutě se ke mně točí,
zvědavost plá v každé líci. A já začal zoufající. Buď mi, Bože, milostiv, tak jsem nelhal jaktěživ!
Hlaholící zprvu smích brzy tlumil se, pak ztich’, z hříchů mých a vin pozvedal se stín,
na ty lotry kles’, knihu v ruce vznes’, v které mohl číst každý vlastní list,
každý vlastní tíž. – Nechali mne již, oheň zhas’ a v dálce tměl se les. Ticho, nevím, jestli kdo z nich spal,
já jsem vstal a od ohně se plazil dál a dál, pak tmou noční kryt, krok můj ztajil mech,
v divý dal se spěch, až mi jitra svit vrátil v duši bezpečí a klid. Však ty, Bože, víš,
po letech když kolem sebe zřím, sám ty rozsoudíš, zdali patřím k nejhorším; věř, mráz probíhá mi kosti
z celé tvého světa společnosti.
Cookies on Poetry Cove