Tak utkvěla mi v mysli rozrušené
ta maska, v níž se řecký mramor smál,
ten ohyzda byl v posměchu svém král,
zřím posud kštice hlavy rozježené.
Skráň s růžky nízké sprosté čelo klene,
však v oku, svalech onen výsměch hrál,
jenž zapře vše spíš, nežli by se bál,
jenž pro kus hmoty věčnost zapomene!
A v cynismu svém jak jest graciosní!
Co počneš s ním, když chechtati se bude,
až lyry tvojí sladké zvuky dozní!
Až v číši víno vyvětrá ti rudé...
Smích nad vším nerozluští záhad hejna,
žal rovněž ne – a výslednice stejná!