Mám odpouštět, že trpěla jsi pro mne?
Ty odpusť dřív, žes mohla trpěti,
že nemám tolik síly neoblomné
tě unést odsud ve svém objetí.
Ty odpusť dřív, že musím pouta vléci,
že síly nemám světu vrhnout zpět,
že uvězněný pták se zmítám v kleci
a místo spasit tě – jen umím pět.
Ty odpusť dřív, že nemám tolik moci
svět jiný, lepší vytvořiti nám,
rozsvítit hvězdy do té naší noci
a nový osud stvořit sobě sám.
To odpusť vše a svrhni smutku jarmo,
v svém úsměvu mi ukaž celý ráj,
jen miluj dál! Snad nežili jsme darmo,
to život jest a ostatní vše – báj!