I seděli u jeho noh a zraky
na ústech viseli mu v udivení;
v té chvíli nezřels vzduchem lítat ptáky,
strom jako keř v svém ztichnul šelestění.
I seděly jich řady, řady, řady...
všech vrstev, odstínů, tříd pohromadě,
kmet bradatý a žena a hoch mladý
a dítě malé ručky tisknouc k bradě.
A seděli a naslouchali němí,
jak zvolna splývalo mu s retů sladce,
kdo blahoslaven touto poutí zemí,
jak dospět k tomu snadno lze i hladce.
A naplnili takto slouchajíce,
kol celou horu i svah druhé za ní.
Kdo ducha okem zřel, jich viděl více,
páž k páži kterak tiskli a skráň k skráni.
Až ku obzoru jejich řady lnuly
a na něm tvary mračen proměnlivé
zas byly řady nové, jak se hnuly,
zřels hlavy, šíje, slouchat v póse snivé.
To byly duchů řady! Z hlubin věků
se sletly sem a naslouchaly spolu;
ty opustily Acherontskou řeku,
ty přišly z Gehenny, ty ze Šeolu.
A Zoroaster pravil k Sokratovi:
„Víc ani líp juž lidstvu neřekne se!“
A Buddha pravil: „Zákon můj tu nový
všech láskou prozářen se z rumů vznese!“
On domluvil a blaženstvím se chvěly
kol vlny, mraky, lány, keř i kámen,
rtů neviděných miliony řekly
v propasti vzduchu: „Amen! Amen!! Amen!!!“