Tak myšleno to nebylo... Zlá kletba
to losu mého –, zmar jen sít,
leč k čemu žalovat? Zlá byla setba,
plod lepší nemoh být...
Já chtěl snad víc, než mohlas uhádnouti,
ví Bůh, já chtěl jsem pouze s tebou žít,
však dřív jsem musel zakotven být v pouti
a právo, zváti svou tě, mít.
Tys byla cíl – ty druhé stupně žebře,
po kterých k hvězdě chtěl jsem dostoupit...
Cíl zmizel mi... a lezec v pláči žebře
o smilování... o soucit...
List po listu se z pošty vrací,
„Neznámá adresátka“...
Můj duch se s výše kácí,
ta odpověď je krátká.
Den po dni nese úspěch nový,
o všech ti píšu denně,
zpět s týmiž zas list přijde slovy
obratem neprodleně.
Nuž msti se mi... máš právo k tomu,
já v nové velké práci
se pohřbím... Ale v patách tomu slovu
můj duch se s výše kácí.
Teď bys tu mohla sedět – paní
mých snů a visí...
kde dřevěný se panák sklání
nad veteše směs cizí.
Já královnou tě vídal v snění...
tys nechtěla tak sama, –
teď pohozené štětce v tlení...
to moje smutné drama.
Mé jméno světem letí
a ptá se: kde jsi?
Zřím tebe v spleti snětí
jda mezi lesy.
Však marně pravidelně
můj každý list se vrací...
hvozd šumí necitelně,
kol pějí ptáci...
Snad propadáš již smrti...
ó ticho stále...
Přes vše, co duše drtí,
jde život dále.