Do Říma si koncilium
svatý Otec povolal;
ušlechtilý král Don Sancho,
papeže by poslouchal,
doprovázen čackým Cidem,
do Říma se cestou dal;
urazivše cesty dny vše,
každý z nich tam zavítal.
Uctivě a dvorně zlíbal
papežovu ruku král,
Cid též, hidalgové jeho
podle stupňů, jak tu stál.
Do chrámu svatého Petra,
Rodrigo se ubíral,
sedm křesel sedmi králů
křesťanských zde znamenal.
Francouzský trůn zdobný štít svůj
blíž k svatému Otci vzpjal,
ale křeslo jeho pána
trčelo víc stranou dál.
K francouzského krále trůnu,
který slonovinou plál,
přišel, trůn zvrh jednou nohou,
v kusů pět jej rozlámal.
Potom vzal trůn krále svého,
na vyšší jej místo vzpjal.
Vévoda tu jeden slavný,
Savojský prý, takto prál:
„Rodrigo, je třeba, papež
aby tebe v klatbu dal,
nejlepším že ze všech králů
ty jsi mrzce pohrdal!“
Cid uslyšev tato slova,
toto mluviti se jal:
„Vévodo, my králů nechme,
jestli však jsem udělal,
křivdu vám, to spravme sami,
já vás tímto vyzýval!“
Rozkročiv se na vévodu,
silnou ranou po něm ťal.
Vévoda však zůstal klidný,
odvetou jej neztrestal,
a když papež o tom slyšel,
v skutku Cida v klatbu dal.
Rodrigo jak uslyšel to,
klek, papeži úctu vzdal:
„Svatý otče, rozřešení,
sotva za sebe bych stál!“
Papež, ač zle rozhněvaný,
hněv svůj umírniti znal:
„Rodrigo, měj rozhřešení,
rád jsem ti je z duše přál,
hleď, bys příště při mém dvoře
zdvořilosti více dbal!“