V podzimních barvách zeleň jásá, a slunce líbá celý kraj, mně v knihu samé zlato střásá, zem slz a bídy mění v ráj.
V podzimních tónech všecko hýří, tůň vody, azur nebe, zem, vše protivy se v srdci míří, i mně dnes život sladkým snem.
Nad jezerní zde sedím tůní, vše drahé v duchu objímám, zpit světlem, září, sluncem, vůní, svět za pohádku luznou mám.
Ó, věru, takových dnů málo nám všední život přeje v dar, šum, strome, větví, dumej, skálo, lij, révo, v hruď mi čár i žár!
Tak plně, cele, dechem jedním vzplát, žíti jednom ve mžiku, ký div, že číše douškem sledním vzpomínám tebe, básníku!
Jsi při mně zde jak všichni milí, jež v duchu kolem sebe mám, na rodné půdě tvé v té chvíli na tebe nejvíc vzpomínám!
Víš, jak jsme podali si ruce, tam pod Prešerna pomníkem? Jak zabušila srdce prudce, já cítil, že’s ty slavíkem!
Slavíkem s notou bohatýrů, jak rána o štít zní tvůj zpěv, v budoucnost svého lidu víru, jenž hlásá v bojů spor a řev.
A tak jsme podali si dlaně, bloudíce v svěžím Tivoli, po dlouhých lukách u Lublaně, na obrů zříce vrcholy.
V tvé krásné vlasti vše jest básní, tam lehko býti básníkem, tam v jásot se a radost zjasní, co bylo bolu výkřikem!
Hůř u nás – ale vše se zdaří, když pevná vůle vede nás, když slunce pravé krásy září ve básnických snů hodokvas.
Když poesie slunce hoří, a duhy svoje klene výš, když tonem v citů sladkých moři a plnou pozvedáme číš.
Ať realná, ať idealná, nám poesie pravou jest, když láme srdcí bradla skalná a svítí do všech lidských cest;
když v hoři slzu utřít může, po boku bědných usedne, a lásky stele bílé růže, a dětským okem pohlédne;
když otčině, jež v moři svárů se zmítá, proudy štvaný prám, můž’ býti hvězdou k spásy zdaru a pevný ku přívozu trám;
když smí se bratřit s duchy všemi, již před námi již pěli kdys, když v závod s nimi rodné zemi v čas příští zachováme rys;
když ruku v ruce jdouce spolu ku kráse stále výš a blíž, ať spadnem, stanem na vrcholu, nám kyne shody, lásky číš!
Ať dokola se všecko kalí, ať dokola se všecko tmí, ta chvíle byla mou – ať z dáli bouř života si znova hřmí;
nad Bledem jitro čarokrásné mi v srdci bude věčně plát, ve vzpomínce vždy budu jasné tvůj kraj i tebe objímat!
Cookies on Poetry Cove