Pod Blaníkem u silnice
stojí boží muka.
I jdu kolem a já ptám se:
komu srdce puká?
Jistě ne tak Matce Boží,
pod křížem jež stojí,
ani Janu, který v žalu
skrývá v dlaň tvář svoji.
Ale sedláčkovi puká,
jenž jde večer kolem,
krvavá zář od západu
když se lije polem.
Co vše musilo se přestát,
co ten lid zde zkusil,
co zde kleteb k nebi létlo
a co vzdechů zdusil.
Než-li jednou pod večerem
správčík se tu plazil
za dceruškou robotníka –
a v tom blesk jej srazil.
V zem jej srazil, kterou ssál on
jako pijavice...
a pak rcete, není soudu,
není Boha více?...