Ach, útěcho, ty rajský hoste,
když největší je bolu břímě,
tu pomalu se tvoje símě
do srdce skládá a v něm roste.
Však zkypřena být půda musí;
pluh žalu dříve v dlani smrti
vše hroudy ješitnosti zdrtí,
sobectví křemen zkruší v kusy.
A zalita být musí země
dřív slzí hořkých vlahou slanou,
než vzácné símě rajskou manou
tam skane a se ujme jemně.
Však jednou v srdce hlubé líše,
tu roste v svitu lásky boží,
je nezadusí více hloží
a pučí též a kvete tiše.
Za kalich má pak resignaci
a za plod mír a poklid svatý,
jenž nad všecky se vznese ztráty,
jímž v eden se zas duše vrací.
Však nežli všecko to se stane,
proč tolik vzdechů srdce zryje?
Proč v kalich, jejž tu člověk pije,
nám tolik hořkých slzí skane?