A poutník procit’. Zjevy s anděly
se rozpadly – tíž sedla na skráň jemu;
dřív mlhou zřel, teď jasem ve tvář všemu,
kříž prohlížel si – jak by zpuchřelý!
Girlandy blínu kolem visely,
vil břečtan se výš k boku zraněnému,
tu rázem zdálo se mu schvácenému,
ký přelud v spár ho chytl zvetšelý!
Sen byl jen snem – a před ním cesta holá,
on vzbudil se a musí kráčet dále,
sny přešly v nic – a on jen dále žije.
A musí, – tomu pudu neodolá,
ať v resignaci, ve vzdoru, či v žale,
žel, co jest za ním – byla poesie!