Dnes na hostinu pozván ku papeži
jsem v středu stanul vyslanců a paní;
tak mnohé povzbudí tu, mnohé raní,
však celkem v tomto klubku dam a kněží
Co je mi všecko? – Ty tam nebyla jsi!
Tak rozjímám a zle se mračím temně,
tu svatý Otec sám se blíží ke mně –
jak v snu zřím jeho pleť a šedé vlasy...
Cos povídá: „Můj Angelo!“ jen slyším,
však co chtěl říci neb co řekl, nevím,
šel potom dál, víc pro dnes neobjevím,
čím asi prázdno svého srdce ztiším.
Pak přes celý sál slyším dosti hlasně:
„Nač sem je zván, když Colonny zde není?“
Snad byl to ohlas pouze mého snění,
snad myšlenka mé nedosněné básně?
A z římské šlechty jakýs floutek mladý
šel kolem natahuje sobě kníry...
Dík svatý Otče! celé moře síry,
na Sodomu s Gomorrhou malé tady!
A já měl chuť chlapíka protknout mečem,
však stisk’ jsem rty, dál básnil sonet z rána
již začatý... Buď, paní, požehnána!
A sám již lidským vysmívám se řečem...