Galantnosti velké vzory,
způsobů a zdvořilosti
zachovaly chabým vnukům
starodávné kroniky.
Vnukům podlým, kteří sotva
zaklepou na bránu srdce,
po dukátech juž se ptají,
talonech a kuponech.
Znám je španělský ten Sancho,
který z lázně svojí dámy
všecku vodu blažen vypil
ve střevíčku růžovém.
Znám je statečný náš Bivoj,
který Kaši na Vyšehrad
na mohutných přines’ plecích
divou svini za uši.
Dvornosti vzor též byl Herkul,
který na lví sedě kůži
předl, při čemž pošilhával
k ňadrům luzné Omfaly.
Avšak rovné, ano větší
reky lásky naše doba
pomlouvaná, prosaická,
tajně chová v lůně svém.
Co jsem viděl, vypravuji:
Milenci šli spolu večer,
v svitu lamp šli po ulici
v sladkobolném hovoru.
Náhle on se odtrh’ od ní.
„Proč mi prcháš,“ děla ona,
„daleko mám ještě domů,
město pusté kolem kol.
Nemohu přec jíti sama
ulicemi o půl noci,
galantní by věru bylo,
k vratům až mne provodit.“
On však na to: „Moje drahá,
pohleď na zem, uznáš sama,
jak jdem spolu vedle sebe,
nesmím přec tvůj šlapat stín.
Myslím, že to bolí tebe,
nemohu, mně srdce puká!“
A juž zmizel ve postranní
temné, úzké uličce.
Nebyl to vzor galantnosti?
Věru, Sancho, ani Herkul,
ani Bivoj v této ctnosti
nepřišli tak daleko!