IX.

Ty píšeš, že ti sonety mé brání, když v rozjímání zbožné duši noříš, a listy mé, když svaté písně tvoříš, že dechem světa srdce tvoje raní?

Ty prosíš, abych zmírnil svoje slova, bych ustál v písních, které vděk tvůj slaví, a nechceš, aby v liljích kol tvé hlavy též jedna plála růže purpurová?!

Ty toužíš, čtu-li dobře mezi řádky, bych dále sám šel; – ty snad archandělem chceš výše státi s klidným, svatým čelem, jsouc skolébána v duše své mír sladký?

A pravdu máš! Nač cizinec já spurný jsem vyrušil tě z modlitby tvé klidu? Nač v svatyni tvou světa smrt a bídu vrh’ mého ducha křídel odstín chmurný?

Kdo dal mi právo, když na cestě v písku mne potkal anděl, jehož úsměv pouhý moh’ rosou být i manou mojí touhy, chtít ještě více v sobce hříšném zisku?

Neb proti tobě čím jsem já, o svatá? Mne sotva země, tebe ráj však vítá, v mé lampy žár se blesk mé vášně kmitá, však tobě nad čelem plá záře zlatá.

Mé lože démon pochybností střeží, nad skrání mou své dračí křídlo svírá, a jeho dechem mizí Bůh i víra a vášně hřmí jak oře bez otěží.

A letí – oheň z nozder jejich sálá, mé sny před nimi jsou jen plachou tlupou, již rozptýlí, mé modly ve prach zdupou a dál mé lebky klenbou let jich cválá...

Co zatím nad tebou se anděl shýbá a bílými tě vznáší perutěmi, tká růžemi tvé sny a lilijemi, a v hvězdném plášti v sen tě ukolíbá.

A jestli světa nevlídný duch cizí ve srdci tvojím citů květy zčeří, ty šťastna jsi – tvé dětské srdce věří, ty modlíš se a pochyb stíny mizí.

A v tom i nebes milostí jsi větší: když oklame tě naděj, ples a štěstí, máš jeden hrob, kam všecko můžeš snésti, chlad jedné cypřiše, jež všecko zléčí;

máš svoje mrtvé, tyto němé strážce své nevinnosti, snů svých, svého žití, jich hrobů slzy ve tvůj život svítí jak zlaté hvězdy v nočních mraků srážce.

Tys našla mír a já jej teprv hledám, ty k světlu ráje kráčíš nad oblohu, já klnu světu, sotva doufat mohu, ty všecko máš – já na ruinách sedám.

Co tedy chtěl jsem u tebe, já smělý a drsný stařec? Jdi, můj cit je lhavý! Vždyť v naši lásku mrtvých stín se staví, jdi! Já dovedu zas být osamělý!

A písně mé? – Já otrávím jich pramen, ať rvou mé srdce, vypijou mou duši, klid tvého srdce víc již neporuší – rci, zda ví moře, kdo v ně hodil kámen?